BŮH DLÍ V BETONU

Nenapadá mě lepší téma pro časopis Beton než sakrální architektura.

Volba materiálu má rozhodující vliv na vzhled a vnímání budovy a pro sakrální stavby to platí dvojnásob.

Kostel pro mě znamená útočiště před venkovním světem, místo dialogu a rozjímání.

Je proto důležité, jak vnímáme jeho vnitřní prostor. Nejen pohledem, ale i hmatem, sluchem nebo čichem. Jak takový prostor zní, když v něm rezonují naše kroky, když se v něm rozléhá slovo Boží, nebo když jen tak sedíme sami se sebou. Jak dovnitř vstupuje světlo a rozzáří povrchy, na které dopadá.
Využití betonu v sakrální architektuře skýtá nekonečné možnosti. Je to hravý materiál, s kterým může architekt prožívat bez¬meznou radost z experimentování. Může ho tvarovat a formovat, nechat vyznít jeho drsnou strukturu nebo naopak pracovat s jeho důstojnou a uklidňující homogenností, nechat na něj dopadat světlo; pokaždé je jedinečný. Skrz povrchy, které vidíme a kterých se dotýkáme, demonstruje fyzickou přítomnost a trvanlivost stavby v dnešním, možná trochu povrchním světě.
Jako studenta mě fascinoval Tadao Ando se svými betonovými konstrukcemi. Ve výkrese dokonale pravidelnými, s rastrem spar a otvorů po spínacích tyčích, ve skutečnosti ale často mírně zvlněnými. Jeho práce vychází z tradice japonského stavění. Architektura, která nevzdoruje přírodě, ale snaží se s ní spojit, pro kterou je důležitý cit pro prostor a hmatová kvalita materiálů. Ikonický je jeho projekt Kostela světla, skromný a diskrétní, obratně vložený do stávajícího církevního komplexu. Rafinovaný železobetonový hranol protnutý šikmou stěnou, prostý jakéhokoliv ornamentu. Dokonale provedený povrch betonových stěn kontrastuje s hrubými dřevěnými lavicemi, které podtrhují jednoduchost a pravdivost vnitřního prostoru.

Důraz na smyslový zážitek z architektonického prostoru ve své tvorbě klade i Peter Zumthor. S oblibou používá neupravované materiály, aby obnažil jejich pravou podstatu. Často vychází z místních materiálů a tradic, aby dům co nejlépe souzněl se svým okolím. To je i případ polní kaple Bruder Klaus u městečka Mechernich-Wachendorf, kde na stavbu použil místní písek a tradiční technologii dusaného betonu. Vznikl tak okrově zabarvený monolit, který rezonuje s obilím na okolních polích. Až primitivní forma kontrastuje s mystickým prostorem interiéru. Způsob, jakým do sakrálního prostoru shora proniká světlo, je jako by to napsal Jun’ichirō Tanizaki v Chvále stínů – „nádech jemného světla v pavučině tmy“.

V našem ateliéru na Fakultě architektury ČVUT se v rámci výuky snažíme vést studenty tak, aby ve své architektonické tvorbě vědomě pracovali se všemi lidskými smysly. Cílem je, aby získali cit pro prostor, konstrukci, materiál i detail. Není to samozřejmě nic nového – tyto pedagogické metody prosazovali např. prominentní emigranti na amerických školách – Josef Albers, Ludwig Mies van der Rohe, Lázslo Moholy-Nagy nebo Walter Gropius. Poslední jmenovaný vedl své studenty k tomu, aby vlastníma rukama a za pomoci nářadí vytvářeli 2D a 3D objekty a zkoumali formu, prostor a způsob jejich vnímání prostřednictvím různých materiálů a prostředků. Naši studenti v minulém semestru pracovali právě s tématem sakrálního prostoru, na pozadí příběhu zmizelých kostelů severních Čech, které komunistická diktatura nechala zbořit mezi lety 1945 až 1989. Jejich úkolem bylo navrhnout kostel nebo kapli na místě zničených posvěcených míst. Dosáhnout architektonické kvality, o které Peter Zumthor hovoří jako o „atmosféře“.
V čísle, které držíte v ruce, se dozvíte spoustu zajímavých informací – o železobetonu v římskokatolické sakrální architektuře, přes ukázky realizací sakrálních staveb a úvahy o betonu, až po zmíněné studentské práce. Ale jak by řekl Tadao Ando: „abys porozuměl architektuře, musíš zažít prostor všemi pěti smysly“. Proto navrhuji srolovat číslo Betonu do ruličky, vložit do vnitřní kapsy zimní bundy a vydat se po stopách betonových kostelů na vlastní pěst.

Ing. arch. Dalibor Hlaváček, Ph.D.
architekt a pedagog